Jitka Slezáková

JitkaSlezakova

ROZHLASOVÁ MODERÁTORKA A REDAKTORKA

motto: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“  „Jaký si to uděláš, takový to máš.“

 

 

Kdo jste?

Jmenuji se Jitka Slezáková, jsem rozhlasovou moderátorkou a redaktorkou, 25 let také manželkou a maminkou dvou skoro dospělých dětí.

Čím se profesně zabýváte?

Jsem moderátorkou a redaktorkou Českého rozhlasu. Pravidelně vám přeji Dobré dopoledne ze studia Českého rozhlasu Pardubice. Když nevysílám ve studiu, natáčím reportáže se zajímavými lidmi z celých východních Čech pro celostátní rozhlasové vysílání.

Co přináší vaše práce druhým?

Moc bych si přála, aby posluchačům můj hlas dodával pozitivní energii a chuť do života. A aby je inspirovaly zajímavé informace a příběhy šikovných lidí, se kterými rozmlouvám. Kdo opravdu chce, dokáže si splnit svůj sen.

Co Vám osobně dělá radost?

Moje děti, když je vidím šťastné, můj manžel, když se na mě usměje, moje maminka, když je spokojená, náš lovecký pes, když ho vidím radostně běhat po louce a v neposlední řadě naši rozhlasoví posluchači, když zavolají do studia a pochválí mou reportáž nebo příspěvek. Pak vidím, že moje práce má cenu.

Co pro Vás znamená úspěch?

Třeba moje rozhlasová reportáž, která byla oceněná na mezinárodním festivalu. Moje děti, se kterými si rozumíme. Ale největším úspěchem pro mě bude, až se mi ještě lépe podaří zorganizovat si čas. Chtěla bych ho věnovat rodině, práci, ale také sobě. To poslední se mi ještě moc nedaří.

Jaké Vaše vlastnosti Vám pomohly k úspěchu?

Mám ráda život, i když někdy ukáže i svou temnou tvář. Jsem od narození optimistka, takže sklenici vidím vždy spíše poloplnou než poloprázdnou. Komunikace s lidmi je pro mě přirozenou a radostnou činností.

Co vás motivuje?

Moje přirozená touha být s lidmi a pokud možno jim dělat radost. Jsem šťastná ve společnosti spokojených lidí. Motivujeme se tedy vzájemně. V práci i v rodině.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

Jsem teď momentálně spokojená s tím, co dělám. Neplánuju ve své práci žádnou zásadní změnu. Ale přece jen… Nedávno mě moje kamarádka požádala, abych o ní napsala knihu. A věřte mi, že její příběh za to stojí! Tak uvidíme… A mám vlastně ještě jeden cíl. Načíst v budoucnu pohádky pro děti, aby se jim hezky usínalo…

Vzkaz ostatním ženám?

Je to sice známé a možná pro někoho otřepané, přesto platné:  co nechceš, aby lidi dělali tobě, nedělej ty jim… Chceš, aby se k tobě chovali lidé hezky a s úctou? Tak se stejně chovej ty k nim – a hlavu vzhůru!

Jitka_Slezakova_01 Třešně - redaktorka Jitka Slezáková v koruně

ANI POHÁDKA, ANI KOVBOJKA…

Můj život není příliš divoký, i když pár kotrmelců by se v něm také našlo.  Ale zatím se mi naštěstí vždy povedlo vstát a jít dál. Už na Pedagogické fakultě v Hradci Králové mi utkvěla v hlavě myšlenka profesora psychologie: „Každý z nás se potýká s nějakým problémem.  V mládí pro nás může být katastrofou piha na tváři, ve čtyřiceti vyhazov z důležité funkce a v osmdesáti třeba ztráta partnera…“ A tak jdu životem s vědomím toho, že každé hezké chvíle bych si měla vážit, protože ve stáří přijdou horší věci, než je piha na tváři. A dokonce ani to sesazení z funkce není takovou katastrofou. Ovšem to člověk zjistí teprve s věkem a přibývajícími zkušenostmi…

Ale vrátím se ke svému obyčejnému životu.  Už na Pedagogické fakultě v Hradci Králové jsem se zamilovala do studenta na lékařské fakultě a ve dvaceti jsem se vdávala. Díky podpoře rodičů jsme dostudovali a začali si zařizovat bydlení. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych už v pět seděla ve studiu právě vznikajícího Rádia OK. A odpoledne jsem se přesunula do ZUŠ v Jaroměři, kde jsem vyučovala hru na klavír, hudební nauku a divadelní kroužek. Takhle to šlo pár let a pak přišly děti. Nejdřív kluk jako buk a po dvou a půl letech malá princezna. Během mateřské dovolené jsme s manželem svépomocí postavili domek, a protože jsem toužila po rozhlasové práci, začala jsem o víkendech moderovat v Českém rozhlase Hradec Králové. A pak přišla další výzva. V Pardubicích vznikl zbrusu nový Český rozhlas Pardubice. Začala jsem tam dojíždět a zatím nám to (rozhlasu i mně) vydrželo 14 let.

Několik let jsem byla i ve vedoucí funkci a poznala jsem, jak těžké je vést lidi a zodpovídat nejen za svou, ale i za jejich práci. Čas, který jsem trávila v práci pomalu narůstal. Nedokázala jsem si už zorganizovat čas tak, aby byla spokojená rodina a zároveň byly perfektně splněné i pracovní povinnosti. Byla jsem jako v začarovaném kruhu.  A pak přišel okamžik, kdy jsem si musela vybrat: Buď se věnovat vedoucí funkci nebo zůstat „jen“ kreativní moderátorkou.

Takže stále vysílám z pardubického studia a s úsměvem přeji posluchačům Dobré dopoledne. Povídám si se zajímavými hosty a v neposlední řadě natáčím reportáže po celých východních Čechách. Nevěřili byste, kolik úžasných a činorodých lidí u nás žije. Od výrobců čokolády, přes psí záchranáře, až po optimistické otužilce! Díky nim jdu i já stále dopředu, a když natáčím třeba v krytu pod pardubickým zámkem, tak už se těším, jak budu reportáž stříhat a upravovat tak, aby byla pro posluchače přitažlivá.  A když pak zavolá posluchač, a řekne mi, jak ho můj příspěvek potěšil, zahřeje mě to na duši. Moje práce je krásná a má velkou výhodu.  Pořád mě nutí učit se nové věci a získávat další informace. Navíc i technická stránka rozhlasového vysílání jde v posledních letech dopředu. V rozhlase platí Nerudův citát „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ na sto procent.

Ale chci se vrátit ještě ke své rodině. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. A já jsem si díky odchodu z vedoucí funkce uvědomila, kolik nepodstatných věcí jsem řešila. A nejdůležitějším lidem mého života – manželovi, dětem, rodičům – jsem věnovala tak málo času. Snažím se to napravit, i když práce je stále víc než dost, už si ji umím naplánovat tak, abych všechno zvládla pokud možno s úsměvem a s radostí.  Tuhle se mě ptala sousedka ze sousední zahrady, co dělám. A já jí po pravdě odpověděla: „Sbírám hovínka po našem psovi. Ale s radostí!“ Toto rčení se v naší ulici dnes běžně používá. Děláme zkrátka všechno s radostí. A doporučím vám ještě jednu úžasnou věc. Koupili jsme si vířivku a v horké vodě trávíme hodně času. Místo televize si povídáme a odpočíváme. Taky jsme začali hrát se sousedy karty. A cvičíme! Každý den aspoň chvilku na karimatkách u televize.  Manžel se na mě občas ale stejně zlobí.
Že prý chvíli neposedím a vůbec neodpočívám. Tak dobře, ještě na tom zapracuji. A děkuji životu za to, že nám zatím na záda nepoložil takový balvan, který bychom nemohli unést.

_______________________________

OTÁZKA PRO VÁS:

Co všechno můžete ve vašem životě dělat s radostí?

_______________________________

CILE-dosaZENY_naWEB_Jitak_Slezakova

Komentáře jsou vypnuty.